* 
Přiznejte svou barvu, ukažte, kdo jste!
Neskrývejte se!
Nemějte strach, že jste věřící!
Jste křesťané katolíci a buďte na to hrdí!
Vy mladí všichni dostanete Youcat v Madridu darem od Svatého otce, protože je to pro něj důležité,
protože vy jste pro něho důležití, protože on má ve vás důvěru.
On nám říká: „Musíte vědět, v co věříte, musíte poznat svou víru se stejnou přesností, s níž odborník na informatiku zná operační systém počítače,
musíte jí poznat tak jako hudebník zná svou skladbu; ano, musíte být ve víře zakořeněni hlouběji než generace vašich rodičů...“
Ukažte, že jste to pochopili. „Show him the colour!"
Slova z předmluvy knihy YOUCAT - katechismus pro mladé
......Když si Izrael kdysi sáhl až na samé dno své existence, nepovolal Bůh na pomoc velikány a vážené osobnosti, nýbrž mládenečka jménem Jeremiáš. Ten
si uvědomoval, že úkol je nad jeho síly: „Ach, Pane, Hospodine, neumím mluvit, neboť sem ještě příliš mladý“ (Jer 1,6). Bůh se nedal zmýlit:
„Neříkej: Jsem ještě příliš mladý, neboť kamkoli tě pošlu, půjdeš, a vše, co ti rozkážu, budeš říkat“ (Jer 1,7).
Žehnám vám a každodenně se za vás všechny modlím.
BOŽÍ RUCE
Učitel cestoval se svým žákem, který se mu měl starat o velblouda. Jednou večer byl žák tak unavený, že hned po příjezdu do hostince usnul a velblouda nepřivázal.
Před usnutím se pomodlil: "Bože, postarej se o toho velblouda. Svěřuji ho do tvých rukou."
Druhý den ráno byl velbloud pryč.
"Kde je velbloud?" ptal se učitel.
"Nevím," odpověděl žák. "To se musíš zeptat Boha. Včera jsem byl tak vyčerpaný, že jsem mu našeho velblouda svěřil. Jestli utekl nebo jestli ho ukradli, tak to není moje vina. Já jsem Bohu jasně řekl, aby se o něj postaral. A ty mi přece vždycky říkáš, abych Bohu ve všem důvěřoval."
"Bohu máš opravdu nade všechno důvěřovat, ale nejdřív musíš velblouda uvázat," odpověděl mistr. "Bůh na to totiž nemá jiné ruce než tvoje."
_____________________________________________________________________
Jenom Bůh může dát víru,
ale ty o ní můžeš dát svědectví.
Jenom Bůh může dát naději,
ale ty můžeš vlít důvěru svým bratrům.
Jenom Bůh může dát lásku,
ale ty můžeš naučit milovat.
Jenom Bůh může dát pokoj,
ale ty můžeš zasévat jednotu.
Jenom Bůh může dát sílu,
ale ty můžeš být oporou.
Jenom Bůh je cesta,
ale ty ji můžeš ukázat ostatním.
Jenom Bůh je světlo,
ale ty ho můžeš zapálit v lidských očích.
Jenom Bůh je život,
ale ty můžeš v ostatních vzkřísit touhu žít.
Jenom Bůh může udělat to, co se zdá nemožné,
ale ty můžeš udělat to, co je možné.
Jenom Bůh sám sobě stačí,
ale raději spoléhá na tebe.
(Brazilská píseň)
na mysli také slovo Boží. Čti je denně. Otec nám je pak bude denně vykládat,
a tak bude sytit naše duše. Bible není pro pedanty. Někteří lidé chtějí opravovat
fráze a slova druhých, ale naprosto míjejí tlukot Božího srdce! "
Reinhard Bonnke
*Než ses narodil,Bůh naplánoval tento okamžik tvého života.
*knihaSkrytý oheňSetkání,které změnila život matky TerezyJoseph Langford
Proč jsme vůbec tadyKniha s podtitulem"čtyřicetidenní zastavení nad smyslem života"
Toto je víc, než jen pouhá kniha. Je to průvodce na čtyřicetidenní duchovní pouti.
|
Cesta k srdci polského národa
„Jak bych mohl nepřijít k této svatyni velké naděje, kde jsem se tak často před obrazem Marie modlil své „totus tuus“? Jak bych mohl nepřijít, abych naslouchal tlukotu srdce církve a vlasti v srdci Matky Boží?…Tady teprve člověk zjistí, co je to vlastně Polsko a kdo jsou ve skutečnosti Poláci! Každý, kdo se chce dozvědět, jak je historie interpretována srdcem Poláků, musí přijít sem, kde člověk slyší ozvěnu života celého národa v srdci jeho Matky a Královny.“
Jan Pavel II. v červnu roku 1979 při své první papežské cestě do rodné vlasti při mši svaté v národní svatyni Černé Madony na Jasné Hoře v Čenstochové.1
22. října v den, kdy Polsko a s ním celá církev slavila poprvé liturgickou památku blahoslaveného Jana Pavla II., jsme se my, poutníci z Rudy nad Moravou, vydali naslouchat srdci Černé Madony Čenstochovské, která je sice Královnou Polska, ale její mateřské srdce je otevřeno také lidem ostatních národů. Přijeli jsme naslouchat, ale také děkovat a prosit.
Co jsme slyšeli? Na počátku naší návštěvy poutavý a zajímavý výklad milé a usměvavé paní průvodkyně (a také jeho pohotový překlad našeho Otce Michala) o podivuhodné historii tohoto poutního místa, o milostech a uzdraveních, která se před Mariiným obrazem stala, o darech z České republiky pro tuto svatyni, o statečnosti a zbožnosti polského národa, který toto místo považuje za srdce a střed své národní identity…
Při mši svaté jsme naslouchali Božímu slovu a dívali se při tom do tváře Ženy Nejkrásnější, která naslouchala Bohu celým srdcem i životem. Je velkou milostí, že jsme mohli být tak blízko ní (mnoha přítomným Polákům se té milosti nedostalo) a zakusit pravdivost slov písně, kterou tak rádi zpíváme: „Matka, která všem porozumí, srdcem objímá každého z nás…“
Jí Karol Wojtyla na tomto místě mnohokrát šeptal své „celý tvůj“, protože věděl, že Ona slyší a vyslyší, vždyť jako dítě ztratil matku a na prahu dospělosti bratra i otce. „Vstupoval tak do života úplně sám, ztratil všechny své nejbližší, na světě už nikoho neměl. Lidsky viděno, pro mladého člověka tragická a bolestná situace,“ zaznělo v kázání. „Bůh mu vzal jeho nejbližší, aby mohl jeho srdce naplnit novými vztahy s lidmi celého světa. Stal se Otcem a bratrem celému lidstvu.“ Jak útěšná jsou tato slova pro všechny, kteří ztratili své nejbližší, jdou životem sami, nemají oporu v nikom blízkém! Jak překvapivé řešení lidské osamocenosti, lidské tragédie! To je poselství, které zaznělo před něžnou tváří Černé Madony, poselství, kterému ten, kdo vnímal a naslouchal srdcem jistě rozuměl i bez překládání!
Co ještě jsme slyšeli? Někdo v tiché adoraci v boční kapli naslouchal Bohu skrytému v Nejsvětější Svátosti. Do srdce volající troubení jasnohorských trubačů při odhalování milostného obrazu…, tiché poselství obrazů moderní křížové cesty o naději na uzdravení z alkoholismu a jiných neřestí dnešní doby…, slova písně Bárka, která od mládí provázela mnohé z nás při životních rozhodnutích…
Za co jsme děkovali? Někteří na tomto místě v roce 1989 nalezli své životní povolání, jiní zde vyprosili umírajícímu otci obrácení po padesáti letech…Všichni jsme děkovali za život Jana Pavla, který tak silně ovlivnil duchovní život celé naší generace, vléval do našich srdcích naději v temných dobách. Za jeho odvahu a oddanost Bohu a Matce Boží. Za našeho Otce Michala, za jeho povolání a jeho misii u nás, za všechny polské kněze, které známe…Za kněze, kteří v nedávných dobách vzešli z naší farnosti…
Prosili jsme až v závěru při křížové cestě: za čistotu a pokoru našich srdcí, za obrácení sebe i národa, za naše rodiny, nemocné a trpící, za povolání do všech křesťanských stavů, za růst ke svatosti. Za náš národ, za Polsko, za Evropu… Ať světlo vycházející z Jasné Hory svítí v temnotách našich dnů.
Na cestě k srdci polského národa jsme se setkali s Marií, která nám něžně připomíná: „Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti, když chceš dojít k svému cíli, potřebuješ milosti. U své Matky hledej pomoc, zbaví tě všech starostí, dovede tě až do věčné radosti!“ Ticho v autobuse na zpáteční cestě bylo tichem posvátným. Tichem pokoje. Bylo to krásné…
Za všechny vděčné poutníky
Lenka Bernadetta Nezbedová
Chrám sv. Vavřince v Rudě nad Moravou.
…„Dej, Pane, ať ve tvém chrámě
všichni, kdo k tobě voláme,
od tebe jsme vyslyšeni
v našich modlitbách a lkání“...
(Část hymnu z Liturgie hodin, r. 1719)
Na pouti v roce 2006 jsme ve farnosti Ruda nad Moravou oslavili 200 let od posvěcení našeho farního kostela, který předkové zasvětili mučedníku a jáhnu svatému Vavřinci.1 V letošním roce uplynulo tedy již 205 let od jeho posvěcení. Po opravě fasády se skvěje v plné kráse a je důstojnou dominantou celé obce. Díky péči pana faráře Michala Krajewského, pana starosty Oldřicha Tanerta a dalších obětavých lidí se podařilo sehnat finanční prostředky na opravu památkou chráněného poškozeného náhrobního kamene na kostele a s tím i na opravu fasády celého kostela, který chráněnou kulturní památkou není.
Historie kostela začíná v roce 1784, kdy se kníže Alois Josef Lichtenstein (zámecký pán v Rudě v letech 1784 – 1805) rozhodl postavit na místě původního gotického kostela uprostřed starého hřbitova kostel nový.2 V roce 1786 byla ke kostelu přistavena na západní straně čtyřhranná dřevěná věž. Kostel posvětil olomoucký biskup Alois Josef hrabě z Kolowrat 10. srpna 1806. Loď kostela byla 35 m dlouhá, 8 a půl metru široká, 9 a půl metru vysoká.
Oltářní obraz svatého Vavřince je vysoký 2, 20 m a pochází z dílny malíře Dallingera, inspektora vídeňské obrazárny.3 Na bočních oltářích byl obraz svaté Anny a sv. Jana Nepomuckého z dílny malíře Wintelhaltera z roku 1888 a sochy několika národních patronů4. V kostele je z původního inventáře zachována vzácná kamenná křtitelnice s dřevěným příklopem, na němž je dřevořezba znázorňující Ježíšův křest, křížová cesta z roku 1823 a dva klečící cherubové u svatostánku. Varhany v kostele pocházejí z roku 1887 a jsou dílem firmy Brauner z Uničova. V roce 1956 byly přestavěny a rozšířeny. Nyní mají dva manuály, 16 rejstříků a 1500 píšťal a patří k nejkvalitnějším nástrojům v regionu.
Další velkou stavební úpravou byla stavba chodby u kostela a zastřešeného schodiště v roce 1852 a v roce 1880 postavení nové sakristie. Farář Alois Ječmínek se pustil v roce 1886 do budování nové zděné kulaté věže, které osadil věžními hodinami a pěti zvony. Kostel tak získal podobu, kterou má dodnes.
V dalších letech prošel úpravami interiér kostela.V roce 1925 byl kostel nově vymalován a při této příležitosti byla pořízena nová vitrážová okna s obrazy českých patronů, která zdobí kostel dodnes. V roce 1936 dostal kostel novou tehdy moderní brizolitovou omítku a nově byly zbudovány schody a zídka kolem kostela.
Velkým zásahem do interiéru kostela byla jeho úprava v letech 1977 – 1979 v duchu liturgických reforem Druhého vatikánského koncilu. Z kostela byly odstraněny boční oltáře a kazatelna. Centrem presbytáře se stal nový oválný kamenný obětní sůl. Původní návrh hlučínského architekta Bartáka však mohl být realizován jen z části, protože se ve farnosti vyměnili díky zásahu komunistického režimu kněží a nový farář měl na podobu interiéru jiný názor. Přesto se úpravy kostela podařily zdárně dokončit, zejména dík obětavosti pana Františka Pospíšila, který vytvořil rám k hlavnímu obrazu, moderní svatostánek i ambón a spolu s ostatními obětavými farníky také nové moderní lavice. Kostel byl v roce 1983 vymalován, střecha byla pokryta novou krytinou a věž kostela měděným plechem.
V dalších letech se kostel dočkal dalších moderních úprav. V roce 2006 bylo zrušeno staré naftové vytápění a nahrazeno plynovým topením, byly nově rekonstruovány varhany a díky velkorysému finančnímu daru manželů Bankových z Hostic dostal kostel dva nové zvony, které byly posvěceny v roce 2009. V roce 2010 bylo v kostele vybudováno nové sociální zařízení a úklidová místnost a letos se podařilo kostel nově omítnout. Práce byly financovány z evropských fondů rozvoje venkova, 500 000 přispěla na opravy obec a velkou měrou i sbírky a sponzorské dary věřících. Za poctivou práci děkujeme firmě Star+ ze Šumperka, za stavební dozor panu ing. Zdeňku Kristkovi z Hrabenova.
Kostel se tak stal ozdobou obce. Je opravdu krásný. Ale ještě krásnější je uvnitř. Nejen tím, že je moderně zařízen, nově vymalován a je něm i v zimě teplo, ale tím, že je v neděli plný lidí všech generací, kteří se mají vzájemně rádi, spolupracují na dobrém díle a snaží se svým životem ukázat, že chrám nejsou jen kamenné zdi a krásné umělecké předměty, stavba zbudovaná lidskýma rukama, ale především duchovní chrám, vybudovaný na Kristu, vystavěný z „živých kamenů“- lidí, kteří v něm tvoří mystické Kristovo Tělo – Církev, která chce být s láskou otevřená všem lidem.
Lenka Bernadetta Nezbedová
1 K tomuto výročí vydala farnost knižní publikaci, kterou si ještě můžete za 50 Kč zakoupit.
2 První písemné zmínky o farnosti Ruda pocházejí již z roku 1350, můžeme tedy právem předpokládat, že již tehdy měla svůj vlastní farní kostel.
3 Obraz byl obnoven v roce 1835 a pak až v roce 2009, díky obětavosti dnes již zesnulé farnice paní Cecílie Švubové.
4 Po úpravách kostela v duchu nové liturgie jsou všechny obrazy i sochy uloženy nepoškozené v depozitáři kostela. Farníci je mohli vidět na výstavě u příležitosti výročí 200 kostela uspořádané ve farním areálu.
Dominikáni na Šumpersku…
Nelekejte se, inkvizičním procesům na Šumpersku již dávno odzvonilo! Ani nevstali zmrtvých bratři dominikáni pohřbení v Klášterním kostele v Šumperku! Ani vám nebudu líčit historii jejich požehnaného působení v tomto kraji. Nezvykle mnoho bratří a sester naší dominikánské rodiny trávilo totiž v okolí Šumperka svoji zaslouženou dovolenou.
Dominikánské léto na Šumpersku zahájil svým několikadenním pobytem na faře v Bohdíkově převor pražského kláštera P. Antonín Krasucki, kam přijel se svými přáteli ze Znojma rovnou z primice P. Jindřicha Martina Poláčka, OP. Kromě poznávání krásy zdejších lesů, myslivecké kuchyně a malých ochutnávek dobrého hanušovického piva a také pohovoru s potencionální kandidátkou Díla blažené Zdislavy, měl v úmyslu v závěru týdne dojet na primici P. Ludvíka Víta Grundmana, OP do Chocně. Bohužel primice se musela obejít bez něho. Vlak měl tak velké zpoždění, že P. Antonín by přijel pouze na primiční hostinu. Proto raději požehnal nejmladšímu bratru provincie z vlaku a vystoupil až v Praze, neboť z dovolené přijel nemocen a s horečkou.
Pražský vzduch a zejména láska spolubratří ho však uzdravily natolik, že již v pondělí ráno se na Šumpersko vracel, tentokrát do farnosti Ruda nad Moravou na Olšanské Hory, kde byl pozván již na druhý ročník duchovní obnovy pro mládež, kterou pod názvem „Zajeď na hlubinu“ pořádaly sestry Díla blažené Zdislavy. Otec Antonín s povděkem přivítal, že byl na toto místo, nacházející se v krásném prostředí mimo lidskou civilizaci, tentokrát dovezen autem a nemusel jako loni šplhat do kopce s těžkým „kostelovým“ kufrem. Očekávalo ho deset mladých lidí, kteří celé dopoledne po několik dní opravdu mlčeli, modlili se, zpívali, zpovídali se, adorovali, zkrátka hledali, jak se v hlubinách svého srdce setkat s Kristem. Volné chvíle trávili mladí sbíráním mateřídoušky pro nachlazeného Otce Antonína, aby ho mohli vrátit bratřím do Prahy zdravého a odpočatého.
Toto krásné společenství bylo oživeno několika milými návštěvami. Mládež přišel povzbudit místní farář P. Michal Krajewski se dvěma řeholními sestrami z Polska. Po roce už po vlastních nohách přišla P. Antonína opět pozdravit úplně zdravá Lucinka Divišová, jejíž mamince P. Antonín obětavě kněžsky pomáhal při jejím dramatickém narození v motolské nemocnici. Želvu Loudalku a krávu Báru, které zůstaly v Praze, nahradil letos rohatý a nevychovaný čertík Hubert, který musí odjet s Otcem Antonínem do Prahy, aby ho tam děti v Praze lépe vychovaly, aby nepůsobil čertoviny a nepokoušel děti i dospělé.
Společenství dominikánské rodiny bylo završeno návštěvou čtyř sester dominikánek v čele se sestrou Gabrielou Ivanou Vlkovou, které trávily svoji dovolenou na faře v blízkém Klášterci. Společná mše svatá mládeže, sester dominikánek, zástupce provinciála a sester zdislávek byla krásným svědectvím spolupráce naší dominikánské rodiny. V duchu se k nám jistě připojily také další sestry dominikánky, které právě pobývaly s táborem dětí na faře v nedalekém Písařově, kam je pozvala sestra Guzmána Jana Valentová, pocházející z nedaleké vesnice Chromeč…
Postupné uzdravování Otce Antonína způsobil nejen horský vzduch, mateřídouška a společenství dobrých lidí, ale zejména poslední den duchovní obnovy, kdy mohl v tichu přírody a ve společenství eucharistického Krista zůstat na Olšanských Horách zcela sám a nabírat duchovní i tělesné síly do další služby. V pátek ráno ho totiž čekala další duchovní obnova, tentokrát pro více než třicet seniorů na faře v Rudě nad Moravou. Za jeho službu, obětavost a smysl pro humor vyslovují všichni, kdo se s ním letos o prázdninách setkali, upřímné a vděčné: Pán Bůh zaplať!
Dominikánské léto na Šumpersku však pokračovalo dál. Faru v Bohdíkově si pro svoji dovolenou vybrala také sestra Kateřina, převorka dominikánských mnišek v Lysolajích. Její modlitby i její přítomnost mezi námi byla pro nás všechny velkým požehnáním. Krátce ji přijela navštívit spolusestra Diana, rodačka ze Šumperka, takže při táboráku na rozloučenou byli kněží z Hanušovic obklopeni péčí sester dominikánek i zdislávek.
Dominikánské léto na Šumpersku završil svou přítomností nejmladší dominikánský kněz v republice P. Ludvík Grundman, OP, který přijal pozvání na pouť ke svatému Vavřinci do Rudy nad Moravou. V neděli 7. srpna vedl odpolední bohoslužbu slova a udělil všem přítomným s láskou a pokorou novokněžské požehnání. Radostně se také setkal s mnoha lidmi na zahradní slavnosti ve farním areálu. Jeho odhodlání a elán do služby Pánu byl pro všechny mladé i staré velkým povzbuzením.
Ptáte se spolu se mnou, proč na Šumpersku bylo letos tolik dominikánů? Pisatelka těchto řádků v tom opravdu prsty nemá. Vysvětlení je prosté. Na šumperském hřbitově odpočívá pod velkým dřevěným křížem dominikánský terciář Julius Augustin Varga. Za svého života se vůbec nemohl hýbat. Jen nehtem na palci obracel stránky knih. Trpěl, modlil se, obětoval se, studoval, zkrátka žil jako pravý dominikán. Nyní v nebi se hýbá, pracuje, zve, volá, přimlouvá se za nás, přitahuje ještě více, než za svého krátkého třiatřicetiletého pozemského života… Julku, nezapomeň na dominikány, které jsi měl tak rád a přimlouvej se, nyní zvláště za uzdravení tvého přítele P. Mikuláše Otu Buzického, OP!
s. Lenka Bernadetta Nezbedová
Dílo blažené Zdislavy.
************************************************************
65. výročí založení a zahájení činnosti
sekulárního institutu
Dílo blažené Zdislavy
1946 – 2011
Výročí založení a zahájení činnosti sekulárního institutu
Dílo blažené Zdislavy
Náš sekulární institut Dílo blažené Zdislavy je součástí dominikánské rodiny. Jeho
zakladatel PhDr. Jan Bernardin Skácel, OP, před pětašedesáti lety založil společně
s MUDr. Marií Veselou společenství sester, jejichž posláním bylo pomáhat biskupům
a kněžím v pastoraci zvláště v pohraničních farnostech, oslabených odsunem
německého obyvatelstva.
Dne 15. ledna 1946 složila doživotní sliby v kostele v Holýšově v dnešní plzeňské diecézi
zakladatelka a první sestra. Oficiální činnost zahájilo společenství 19. března 1946 otevřením
kurzu pro laické katechetky. Později se sestry usadily také na faře v Hradci u Stodu
a na žádost biskupa Štěpána Trochty pracovaly na různých místech v litoměřické diecézi.
Veřejně mohly sestry pracovat jen do roku 1950, pak přešly do ilegality a působily
tajně. Pracovaly jako pomocnice na farách nebo v civilních zaměstnáních, většinou ve
zdravotnictví. V šedesátých letech se společenství rozšířilo také na Moravu.
K oficiálnímu církevnímu schválení institutu došlo až 26. prosince 1990. V této době
mělo Dílo blažené Zdislavy 35 sester a kandidátek. Sestry otevřely v Litoměřicích Charitní
domov Zdislava pro přestárlé kněze a věřící laiky a dále působily podle svých sil ve
farnostech. Nyní jádro institutu, které tvoří staré sestry, žije společně v Charitním domově
na Moravci, dvě sestry působí v Praze a jedna v olomoucké arcidiecézi. Celé společenství
má 12 sester s doživotními sliby. Jeho spirituálem je P. Antonín Krasucki, OP.
Jubileum našeho společenství chceme oslavit především duchovně. Každý měsíc jubilejního
roku chceme společně rozjímat nad jedním rysem spirituality našeho společenství
a modlit se za jeho další směřování a apoštolát. K tomu vydáváme Jubilejní sešitek
s úmysly modliteb.
Na 19. března plánujeme děkovnou mši svatou na Moravci s obnovením slibů. Dílo se
také oficiálně zúčastní pouti ke hrobu sv. Zdislavy v Jablonném 28. května a pouti v Křižanově
29. května.
U příležitosti jubilea chceme vydat knihu o našem společenství, vytvořit informační leták
pro případné zájemce a informovat o možnostech zasvěceného života v našem společenství
v katolickém tisku. V tomto roce plánujeme uskutečnit ve spolupráci s P. Antonínem
Krasuckim tyto akce:
25. – 27. března – duchovní obnovu pro mladé v dominikánském klášteře v Praze
10. – 14. července – duchovní obnovu pro mladé na Olšanských horách v Rudě nad
Moravou
15. července – Den seniorů v Rudě nad Moravou
17. – 20. listopadu – Exercicie pro sestry sekulárních institutů v klášteře dominikánů
v Praze
Prosíme všechny členy dominikánské rodiny o modlitbu za naše společenství a děkujeme
všem bratrům dominikánům, kteří nám jakkoliv pomáhali a pomáhají. Rádi mezi
sebou přivítáme ženy, které mají velkou lásku k církvi, chtějí žít zasvěceným životem
uprostřed světa a vnášet do něj hodnoty evangelia.
Bližší informace: e-mail: Nezlenka@seznam.cz, tel.: 607 593 950
Lenka Bernadetta Nezbedová
Na návštěvě v Polsku…
….„ Maryjo, Krolowo Polski, jestem przi Tobie pamientam, czuwam…
Devadesát poutníků z Rudy nad Moravou a okolí se vydalo do rodné vlasti svého faráře P. Michala Krajewského. Cílem pouti se stala dvě slavná polská poutní místa: Vambeřice, kde je uctívána Panna Maria Královna rodin a Bardo, kde Pannu Marii ctí jako Ochránkyni víry.
Na začátku mše svaté ve vambeřickém chrámě zazpíval rudský chrámový sbor v polštině „Apel Jasnogurski“, kterým zbožní Poláci ctí Pannu Marii – Královnu Polska v národní svatyni na Jasné Hoře v Čenstochové, jako poděkování Bohu za polské kněze, kteří opustili svou rodnou vlast a obětavě nám slouží v našem děkanátu.
Po mši svaté jsme obdivovali velkolepý chrám s milostnou sošku Panny Marie z roku 1218 a také krásný Betlém z 19. století. Po dobrém obědě v poutním domě jsme vyšli na horu Kalvárii s jejími 150 kapličkami, kde jsme se pomodlili křížovou cestu.
Odpoledně jsme přejeli do třicet kilometrů vzdáleného Barda. Se zájmem jsme si vyslechli zajímavý výklad místního kněze - redemptoristy o historii tohoto poutního místa. Chrámový sbor se představil krátkým koncertem duchovní hudby, při němž se všichni poutníci mohli ztišit v upřímné osobní modlitbě a prosit Pannu Marii za obnovu své vlastní víry, víry svých rodin a celé naší vlasti. V místním muzeu jsme pak obdivovali památky církevního umění, zvláště sochy a obrazy spjaté s postavou sv. Jana Nepomuckého. Milým oživením pouti byla prohlídka moderního Betlému, který chce svým současným pojetím připomenout, že u Ježíše mají své místo všechny skutečnosti našeho života současného - včetně dinosaurů, což ocenili zejména přítomné děti. Už víme, kam máme jet s dětmi z náboženství na konci školního roku na výlet…
Krásné počasí, dobrá nálada a Boží požehnání nás provázelo i na cestě domů (…dva zatoulaní poutníci se i ve tmě nakonec našli…). Už se všichni těšíme, až nám P. Michal v květnu ukáže krásy svého rodného města Krakova.
Návštěvníky těchto stránek prosíme, aby se s námi často modlili tuto krásnou modlitbu z tohoto poutního místa:
Modlitba k vambeřické Královně rodin
Vambeřická Královno rodin a Matko Nejpěknější Lásky, vypros pro naši rodinu u Tvého Syna vzájemné porozumění, ochotu pomáhat, schopnost odpouštět, upřímnost, trpělivost a lásku v každodenním životě.Učiň, Matko, aby v naší rodině bylo jedno srdce a jedna duše.
Matko Ježíše Krista, úpěnlivě Tě prosíme, zachovej naši rodinu ve zdraví a v bezpečí, daleko od ohně, krádeží, nehod a jiných neštěstí, a především od neočekávané smrti.
Maria, buď starostlivou ochránkyní naší rodiny. Zachovej nás v jednotě s Tvým Synem až do smrti. Amen.
Lenka Bernadetta Nezbedová